MŮJ FOTOPŘÍBĚH SE ZAČAL PSÁT V ROCE 2009

Mohla bych tu vyťukávat řádky o tom, jak jsem jako malý dítě kradla svým prarodičům analog, jak mě fotka pohltila už coby počáteční buňku v prvotním stádiu vývoje a prostě to byl osud napsanej ve hvězdách, což mi přijde, že je životní story snad většiny fotografů široko daleko… U mě to ale bylo trochu jinak (ano, vždycky musím být za exota). Můj příběh je asi mnohem míň romantickej, jelikož jsem k foťáku přišla vesměs jako slepej k houslím.

Jednoho dne jsem prostě a jednoduše zatoužila mít nějakej lepší foťák na takový ty klasický rodinný fotky do šuplíku. A tak jsem si na konci prváku na střední za ušetřený peníze koupila svoji úplně první zrcadlovku a vzala tak vlastně prvně v životě do ruky foťák. A už jsem ho od tý doby nepustila. Ze začátku jsem fotila jen svůj zvěřinec, kytičky, výlety… Postupně se ale na mě občas obrátily spolužačky, jestli bych jim neudělala nějaký fotky na internety, když mám ten velkej foťák. Takže jsem se nějak omylem nachomejtla i k portrétům, z těch se později staly párovky (asi diagnóza související se stoupacím věkem sociální bubliny), až jsem se, vlastně ani nevím jak, ocitla na svojí první svatbě.

Tu jsem fotila, tuším, v roce 2015. Byla jsem tam dohromady tři dny, dostala jsem za ni asi tři tisíce a vůbec jsem nevěděla, která bije nebo co mám dělat. O tom, jak ty fotky vypadaly, si asi dovedete udělat představu (ehm jo, fakt si neberte amatéra jako hlavního fotografa). Tehdy jsem ale měla pocit, že to není vůbec špatný (bylo, velký špatný, hahaha). Jo, takhle se prostě ve svatbách nezačíná, ale v dobách mých začátků tolik informací nebylo, pojem second shooter u nás moc známej nebyl a celkově se v tom hodně z nás v tý době nějak plácalo. A já rozhodně nebyla výjímkou.

ZNOVU, JINAK A LÍP ANEB BUDUJU NĚCO VÍC, NEŽ FOCENÍ

Netrvalo to dlouho a měla jsem vybudovaný nějaký svoje portfolio, příšerný webovky (tehdy ještě přes Webnode) a stálý, ale i nový, klienty. Studovala jsem vejšku, měla tři brigády a ve volným čase (a že ho bylo, lol) jsem se snažila fotit. Focení mě extrémně bavilo a naplňovalo, v podstatě jsem tím žila, a tak jsem začala přemýšlet nad tím, že by bylo fajn, kdyby se z koníčku stal třeba malej přivýdělek. Ambice se tím živit jsem tehdy vlastně ani neměla, jelikož jsem měla v hlavě dost jasně zarytou message od okolí, že mám studovat a najít ji společensky uznávanou a především normální práci, kam focení zjevně nepatřilo.

Nějak jsem se teda snažila to v rámci mých časových možností a neschopnosti marketingu rozjet. Do toho stále probíhala vejška současně se třema bridágama. A jo, tahle kombinace byla mírně na číču. Mírně víc. Času na focení moc nebylo, a navíc jsem musela brát i zakázky, který jsem úplně fotit nechtěla, aby se mi to teda rozjelo a vydělávalo, žejo (až na to, že vůbec) a došlo to bodu, kdy mě to už nebavilo. Nenaplňovalo. Nic mi to neříkalo. Přišlo mi, že se nikam neposouvám. Nezlepšuju se. Byla jsem otrávená, naštvaná, vyčerpaná. Focení jsem začala nesnášet.

Stála jsem tak najednou před otázkou, co teď. Nejjednodušší by bylo se na celý focení vykašlat, prodat foťák a jet na dovolenou. To by udělal každej normální člověk. Jenže. Já mám sice hodně nálepek, ale tahle mezi nima fakt není. Pustila jsem tak k vodě všechny tři brigády, prodala jsem svojí stávající zrcadlovku (stejně už to byl senior v rozkladu) a za poslední záchvěvy financí jsem si koupila novej foťák (ano, protože to děláme, když nás focení sere, oujé). Vyřídila jsem si živnostenskej list a rozhodla se všechno vsadit na jedinou kartu — prostě se focením budu živit. Jak se z holky, co měla vštípený, od všech co znala i neznala, že focení není kariéra a patří do stejné škatulky jako Youtubeři, a kterou vlastně i přestalo bavit, stala holka, co v jeden den téměř všeho nechala, aby se focením živila? Netuším, asi mozková mrtvice.

Rozhodla jsem se ale, že to celý uchopím úplně jinak. Přestala jsem mít portfolio jako vetešnictví a zaměřila se čistě na svatby (a párovky, protože to k tomu neodmyslitelně patří). Absolvovala jsem několik kurzů a celkově jsem se o tom všem snažila víc vzdělávat. Taky už byl docela rozpuk socek, což dost pomohlo. Znáte to, dneska se podíváte na tři reelska a jste odborník na všechno od kvantový fyziky, přes pečení chleba až po výměnu oken. Zvedla jsem taky, celkem výrazně, ceny (ať žijou odvody, achjo) a brala jsem už jen ty zakázky, který jsem brát chtěla. Začala jsem nad celou tou službou svatební fotky přemýšlet vlastně úplně jinak. Víc jsem řešila, kdo jsem vlastně já, co mám ráda, co mě naplňuje. Rozhodla jsem se tak to celý pojmout jako něco víc, než focení. Chtěla jsem, aby pro klienty byl zážitek. Od prvotní komunikace, až po odevzdání hotové práce.

Spolupráce se mnou je tak možná trochu jiná. Moji klienti pro mě nejsou jen další proplacenou fakturou v pořadí a já nejsem jen ten další no name dodavatel, co odevzdá práci a tím to pro něj končí. Naopak. U mě to tím často vlastně začíná. Se spoustou svých párů jsme v pravidelným kontaktu. Píšeme si, voláme, chodíme s dětma na hřiště nebo spolu jezdíme na dovolený. Vytvářím si tak svůj malej svět. Svět, kde je místo pro každýho. Pro ty, kdo maj pocit, že třeba nikam nezapadaj. Pro všechny, co jsou taky neradi středem pozornosti. Svět, ve kterým se nesoudí. Ve kterým je jedno, jestli jste vysocí, malí, tlustí, tencí, teplý nebo studený. Můj malej vesmír a vaše safespace. A MILUJU TO.